Hezké kradení
Jmenuji se Yared Raid. Vlastně... teď už Yared Raid de Chavier. Má matka zemřela při porodu a jediné, co mi po ní zůstalo, byl stříbrný řetízek s přívěskem andělského křídla, který pořád nosím. Otce jsem nepoznal, až do teď. Vyrůstal jsem v sirotčinci. Adoptovali si mě ve 12. Dost dobrá rodina, štěstí jim ale nepřálo a vlastní děti, které si tolik přáli, nepřicházely, a protože jim bylo okolo čtyřiceti se vzdali naděje a přijali mě do rodiny. Byli hrozně milí. O tři roky později se jim narodila holčička, moc jsem jim to přál. Když jsem vystudoval Vysokou Uměleckou rozhodl jsem se zůstat a vyučovat Dějiny Malířství. Moc to nevyneslo, ale uživil jsem se a občas mě nějaká muzea požádala o profesionální radu, za rozumný obnos, takže když jsem chtěl někdy nějakou drahou věcičku, mohl jsem si ji dovolit.
Teď jsem ale na pohřbu muže jenž byl můj biologický otec. Vlastně jsem ho ani neznal, byl bohatý takže novináři o něm často psali a já si o něm něco málo občas přečetl, ovšem jako o ostatních celebritách. Stál jsem tam a chodili ke mně lidé, kteří se mnou soucítili. Soucítili? A co vlastně? Že zemřel muž, kterého jsem absolutně neznal? Že jsem zdědil milióny liber a novináři mě budou pronásledovat na každém mém kroku? Že už asi nebudu moct učit? Pochybuji. Všichni jenom hráli hru. Chtěli ukázat jak moc jim na mně záleží. Chtěli se stát mými “přáteli“.
Chci už odejít. Kam? Domů se vrátit nemůžu, už ráno, když jsem odcházel, bylo tam dost novinářů a vím, že teď jich tam bude čekat ještě víc.
Přistoupil ke mně “můj“ právník. „Myslím, že je čas odejít. Pane.“
Podíval jsem se na něj, byl to čtyřicátník v šedém obleku a jak jsem měl tu čest zjistit, byl velmi loajální. Přikývl jsem a šel za ním k autu. Spíš k limuzíně, ale po dlouhé přednášce jsem zjistil, že to je jenom auto..
„Jeďte na před. Zařídím ještě pár maličkostí,“ a zavřel za mnou dveře.
Řidič se mnou za celou dobu nepromluvil. Přijeli jsme k obrovskému domu, spíš menšímu městečku pod jednou střechou. Dveře mi otevřel sluha. Odvedl mě do “mého“ nového pokoje.
„Budete si něco přát, pane?“
„Co? Ach… ano… jenom, kdybyste mi řekl kde je zde kuchyně,“ řekl Yared rozpačitě.
„Kuchyně? Přejete si snad zkontrolovat služebnictvo. Bylo by lepší zavolat je do hlavního sálu, pane.“
„Zkontrolovat? Ne. Já … jenom… že bych si, když tak zašel pro sklenici vody.“
„Hned vám ji přinesu, pane. A smím-li se zeptat jakou značku pijete?“ ptá se sluha ve dveřích.
„Značku? Ne, mně stačí pouze obyčejná voda z vodovodu.“
„Tuto značku neznám, ale pokusím se jí sehnat, pane,“ říká a už je pryč.
„Ale já chtěl jenom… vodu,“ říká Yared do prázdna.
Vstane a rozhlédne se po své vlastní soukromé komnatě, která je velká jako jeho byt. Prvně ho zaujme velká a, jak po skočení do ní zjistil, měkoučká postel se dvěma nočními stolky po obou stranách. Na jednom z nich je starodávný budík a ještě starodávnější telefon. Pak ho překvapí váza čerstvých květin na středně velkém stole, u kterého jsou dvě jednoduché židle. Z pokoje vedou celkem dvoje dveře. Vydá se k těm bílým. Otevře a octne se v obrovské koupelně. Sprchový kout, vana pro tři, toaleta (samozřejmě) a další věcičky co musí být v každé super koupelně. Vyjde a otevře druhé dveře, které jsou tentokrát z tmavého dřeva. Uvnitř je spousta oblečení. Přejde k jednomu z věšáků a zkusí si jeden z obleků před zrcadlem. Je mu šitý na míru. Vrátí ho zpátky a vrátí se do pokoje. Přejde k oknu a podívá se na “své“ nové pozemky. Hned ho zaujme ten velký les a zarostlá louka. Zajímalo by ho jestli i ta nádhera patří k tomu všemu. Očima putuje dál a narazí na stáje. Jezdit na koni umí. Jeho malá sestřička koně miluje, takže si svýma hnědýma, velkýma očima vyprosila od rodičů lekce jízd na koni, ale oni to přijali jen pod podmínkou, že on bude chodit taky, aby na ni dával pozor. A Julia (jeho malá sestřička) to brala spíš jako bonus, protože svého brášku milovala. Jeho začátky byli groteskní, ale teď už je to lepší. Pak zaregistruje jednu služebnou (podle toho co má na sobě) jak s ní někdo flirtuje u stájí. Ani to teď nebude moct. Mít normální vztah. Byl sice gay, a v dnešní době to už bylo přijatelné, ale i kdyby byl hetero tak kvůli tomu rozruchu ,a tím že je teď slavný, si nikoho normálního nenajde.
Za pár minut přijde sluha a donese mu sklenici podezřele vypadající vody. „Jak jste si přál pane,“ a položí ji na stůl. Yared se nechce hádat a tak jenom kývne hlavou.
„Budete si přát ještě něco, pane?“
„Ne, děkuji,“ nechce riskovat nic dalšího.
„Máte nějaké zvláštní přání k večeři, pane?“
„Dnes bych radši večeři vynechal.“
„Jak si přejete pane. Kdybyste něco potřeboval, stačí zavolat,“ a ukáže na ten starodávný telefon na nočním stolku.
„Ano.“
Yared počká pár minut, svlékne se, hodí oblečení na židli v pokoji a jde si dát sprchu. Když vyleze tak si jen tak, s ručníkem okolo pasu, lehne a za chvíli spí.
Líně vstane z postele. Přejde ke svému oblečení, které nechal jen tak přechozené na židli. Vytáhne mobil z kapsy u kalhot. Zapne ho. „To už jsou dvě hodiny ráno?!“ řekne nevěřícně a přitom mu zakručí v břiše. Popojde k telefonu a chce zavolat, že má hlad, ale uvědomí si kolik je hodin, a tak se vrátí a oblékne se. Vyjde na chodbu.
Micky pomalu, neslyšně našlapoval. Říká se, že dostat se do domu je ta nejtěžší část, ale je to naopak. Nejtěžší část je dostat se pryč bez úhony, ale to ho ještě teprv čeká. Schoval klíč do zadní kapsy kalhot. Získal ho když flirtoval se služebnou, dvakrát ošklivá zrovna nebyla, ale vypatlaná byla pořádně.
Slyšel, že tenhle dům patřil nějakýmu Francouzovi, teď ho ale zdědil jeho synáček. Asi rozmazlenej fakan.
Zastaví se u nádherného obrazu.
„Jsi zloděj?“ uslyší za zády. Otočí se a uvidí asi stejně starého kluka se špinavě blonďatýma vlasama a modrýma očima.
„Možná. Proč?“ zeptá se nejistě. Jestli je to sluha podplatí ho.
„Proč?“ on si snad dělá legraci. Yared se neudrží a začne se smát.
Směje se? Proč? „Co je ti k smíchu?“
„Jestli si zloděj tak si vem co chceš. Jen ty obrazy tady nech. Byla by jich škoda.“ Zloděj. V mém domě je zloděj. Bydlím tady jeden den a už je tu zloděj. Paráda.
„Hej! Kdo si?“ zařve Micky na odcházejícího.
Kdo jsem? Ještě před týdnem jsem byl učitel na Vysoké Umělecké Škole a teď. Bohatý pán…
„Jsem znalcem umění zdejšího pána,“ když se nedoví že jsem ten, komu to všechno patří bude to lepší.
„Aha. Proto nechceš abych odnesl ty obrazy.“
„Jo, přesně proto.“ To ho nenapadlo.
„Ty toho nového pána asi nemusíš, co?“
„Kvůli němu mám docela dost problémů.“ To je pravda!
„Nevíš, kde bych tady našel něco jiného než obrazy, co by stálo za odnesení?“
„Sám teď hledám kuchyni, takže…“
„To musíš tady a na potřetí zahnout doprava,“ Micky totiž tudy přišel.
Yared se zase neudrží a začne se smát. Zloděj se v mém domě vyzná líp než já.
Už se zase směje, proč? Ale… poslouchat jak se směje… je docela příjemný. Co to blábolím vždyť jsem na holky. Jak se mi může líbit smích nějakého chlapa. Ale i tak…
„P…promiň.“
„To nic. Už jsem si zvykl na to že si blázen.“
„Hezké kradení,“ řekne Yared už na odchodu, stále s úsměvem na tváři.
Micky si řekne, že to dnes nemá cenu, ale trochu se tady porozhlédne.
Yared cestou do kuchyně vstřebává nové zážitky. Ten zloděj byl docela hezký určitě menší než on. Neupravené černé vlasy sváděly do nich zabořit prstíky a vrtat se v nich. A ty jeho zelené oči byly spíš kočičí než lidské. Teď, když o tom tak přemýšlel, si uvědomil že to musel být ten, co flirtoval s tou služebnou u stájí.
Po půl hodině se Micky dostane k otevřeným dveřím. Potichoučku vejde dovnitř a octne se v jednoduchém pokoji, ale i tak hodně velkém, ze které vedou dvoje dveře. Prvně otevře ty tmavší a vejde do obrovského šatníku. Najednou uslyší jak někdo přichází a rychle za sebou přivře. Podívá se mezerou u dveří a uvědomí si, že je to ten zdejší znalec umění. Chce vylézt z toho provizorního úkrytu, protože si myslí, že od něho mu nebezpečí nehrozí, když v tom se ten kluk začal svlékat a Micky se nezmohl na slovo. Slyšel každé bouchnutí svého srdce a v krku cítil knedlík.
Yared se na chvíli zastaví. Má pocit, jakoby ho někdo pozoroval. Porozhlídl se a najednou uviděl ty kočičí oči jak svítí v jeho šatníku. Dělá že nic a dál se svlíká..
Sakra. To se nemůže ozvat. – zní Yaredovi hlavou. Hodí oblečení zase na židli a jde si lehnout jen tak ve spodním prádle do postele.
Micky sleduje každý jeho krok a pak každý nádech a výdech. Po půl hodině se rozhodne že vyleze. Pomaloučku se plíží ke dveřím okolo postele. Na chvíli zaváhá, přejde k posteli a nakloní se nad Yaredem, ten dělá že spí, i když je to čím dál těžší. Micky ho chvíli pozoruje a pak se zase vrátí k únikovému plánu. Jakmile odejde, Yared ihned vstane. „Sakra, co to bylo?“
Chvíli o tom přemýšlí a pak usne s těma kočičíma očima v hlavě.
V tu chvíli Micky startuje svůj teréňák. Jak startuje, přemýšlí o tom, co se vlastně za celou tu dobu stalo. Přijel asi dva kilometry od domu okolo oběda a schoval svoje auto. Chvíli pozoroval služebnictvo a pak si šel promluvit s jednou služebnou, které navykládal, že je nový zahradník. Zatímco s ní flirtoval, ukradl jí klíč, který měla v kapse u sukně. Pak se vrátil do svého úkrytu a čekal dokud se nezhaslo v pokojích u služebnictva. Potom se pomalu přikradl ke dveřím a opatrně odemkl. Šel jen tak a pak narazil na ten obraz. Najednou se objevil ten divnej chlap s prosbou aby ukradl co chce, jen aby tam nechal ty obrazy, že by jich byla škoda. A měl pravdu. Na černém trhu by se ztratily a nikdo by je už nenašel. I když ve sbírce nějakého boháče by taky zrovna být neměli.
Ví že se mu líbil smích toho chlapa, a to jak se svlíkal. A ta tvář když spal…
„Kriste pane! Co to dělám? Vždyť jsem na holky!“ odsoudí to a jede domů.
V noci usíná s tím smíchem v uších.
Komentáře
Přehled komentářů
Supeeeeeeeeer"!!!!Další kapitolovka,která mi nedá spát:Dihned jdu na druhý díl!!!
tadá--- konečně jsem se sem podívala ...
(Esarina, 28. 2. 2009 23:50)
jj....a zjišťuju o co jsem přišla... XD tgž to co nejdřív doženu a už se těším, až to všechno přečtu....tak jen piš piš a piš.... XD
Vážně ti to jde
=^_^=
...
(tess, 14. 2. 2009 14:51)
ráda bych ti napsala koment k té tvé nové povídce, ale neni tam pro to jaksi prostor. protosem tošoupla sem.
moc se těšim jak to s davidem a patrikem bude dál. doufám, že sem zase brzo něco přidáš.
...
(tess, 13. 2. 2009 9:54)halóóóóó. asi toho máš hodně. ale netrap nás prosím. další, další
=0)
(Teressa, 19. 1. 2009 5:41)NADHERA!!!pises naozaj nadherne....rychlo prosim dodaj dlsi diel =3
pěkné
(xXx, 13. 1. 2009 16:19)tak abych pravdu řekla je to opravdu pěkná povídka. Samozřejmě pokud to není již konec, to by totiž bylo až příliš nedokončené. Jinak je to pěkné a moc.
super
(tess, 13. 1. 2009 15:34)tak se objevila další super stránečku. hrozně se těšim na další pokráčko. už se nemůžu dočkat. proto prosim honem honem. ;-D
...
(angie, 13. 1. 2009 14:06)
nádhera, píšeš fakt dobre. hlavne sa je na čom zasmiať (od vody značky Vodovod až po "ukradni mi čo chceš"
*tlieska* len tak ďalej, založiť blog bol rozhodne dobrý nápad:)
....
(akyra, 13. 1. 2009 12:28)tak je to definitívní patříš mezi oblíbence.Další nádherná povídka jen tak dál
nadpisy are stupid!!!
(Riuu, 27. 4. 2009 0:00)