Ráno, když se Yared probudil, vzpomněl si na toho zlodějíčka. To, jak ho v noci pozoroval, když se svlékal a pak jak se nad ním naklonil, když spal. Docela by ho zajímalo, jaký je ten klučina v posteli.
Trochu se pousmál nad skutečností, že se mu líbí někdo, kdo ho chtěl včera v noci okrást. Vstane přiměřenou rychlostí, na ranní hodiny, a přejde do koupelny vykonat hygienu. Po půl hodině vyjde zpátky do pokoje a zjistí, že jeho oblečení je pryč a postel je ustlaná. Služebné - pomyslí si – ale co si teď obleču?. Pak ho napadne šatník a na chvíli si zase vzpomene na toho kočičího kluka. Rychle to vyžene z hlavy a otevře dveře tajemné komnaty. Pak se ale zastaví. Jeho pozornost upoutala věcička ležící na zemi. Zvedl to a zjistil že je to mobil – ten zlodějíček. Otevře ho a zjistí že je to mobil převážně na muziku, asi se stovkou kontaktů. Vrátí se do knihovny (pozn. autora: myslím v mobilu, pro ty starší.) a uvidí pěknou sbírku písniček. Beyonca, Pink, Simple Plane, Linkin Park, Blue a další slušný interpreti. Yared nad tím jenom udiveně a uznale hvízdne, některý ani neznal. Rychle se vrátí do kontaktů a chvíli jen tak hledá. Pak narazí na to co chtěl a rozhodne se zavolat trochu později.
Rychle se vrátí k původnímu plánu najít něco na sebe. Po hodině přehrabování ve skříni a pózování před zrcadlem si vybere nazelenalou košili s bleděmodrými džíny a botaskami, o nichž netušil, že by mohly být někde v tomto světě prvotřídních pánských značek.
Když se vrátí zpátky, uvidí toho nevrlého sluhu s tou nebezpečně vypadající “vodou“ na stolku.
„Vidím že oblečení jste si už našel, pane. Přinesl jsem vaši značku,“ pokývá hlavou na stolek.
„…ano? Děkuji,“ – ten chlap mě chce zabít.
„Chtěl bych se zeptat-“
„Snídani? Kdybyste dovolil odvedl bych vás do jídelny, pane.“
„..Děkuji,“- nemám ho rád. Už jsem se rozhod.
Yared si zkouší zapamatovat cestu, ale všechny chodby mu přijdou stejné.
Asi po dvacáté zatáčce a třiceti minutách se konečně octnou v cíly. Po tom, co vejdou dovnitř, si Yared uvědomí, že za tuhle hostinu, by třeba prolezl celým domem a třeba jen s mapou, se kterou by se ztratil určitě, protože jeho orientační smysl je nulový. Né, ještě menší.
„Po snídani by s vámi chtěl mluvit pan Rozzfort, váš právník. Vyhovuje vám to, pane?“
„Zajisté,“ Yared, už dávno neposlouchá a jenom přikyvuje, naprosto omámen jídlem.
„Ohledně oběda-“
„Chtěl bych se naobědvat ve městě, pokud by to šlo,“ se probudí Yared ze snění.
„Pokud si přejete, pane.“
Za celou dobu co Yared jí se nic zvláštního už neděje.
„Pan Rozzfort vás očekává v pracovně. Yared na to jen přikývne a nechá se odvést do pracovny.
„Dobrá den pane Chaviere. Doufám že vás nijak nevyrušuji z vašeho programu,“ řekne právník z pohřbu a usedne naproti Yaredovi.
„Né, vlastně mám ještě pár otázek ohledně toho všeho.“
Po třech hodinách ujasňování informací a pár zařizování a podpisů je Yared konečně volný a má pocit že ta ranní sprcha, která by měla člověka osvěžit, přestala působit.
Pak si vzpomene na plán, který se zrodil v jeho chytré hlavičce dnes brzo ráno a snaží se dostat do pokoje. Náhodou to trefí na potřetí a netrvá to zas tak dlouho.
Jde do šatny, kde nechal ten mobil a zavolá kontakt, který si našel už předem.
„Haló,…
Vystoupí z limuzíny, vlastně auta, na menší předměstí.
„Mohl byste přijet asi tak za hodinku? Nebo dvě. Nebo…“ Yared neví jak dlouho mu to bude trvat.
„Pane, stačí když mi zavoláte a hned přijedu,“ odpoví chladně řidič. První věta kterou sem z něj dostal. Pomyslí si Yared.
„Ale já nemám vaše číslo.“
„Dejte mi mobil.“ Yared ho jednoduše podal přes okýnko a za chvíli ho dostal zpátky.
„Uložil jsem tam svoje telefonní číslo. Pokud je to vše, odjel bych, pane.“
„Ano. Děkuji.“
Počká až odjede a pak se porozhlédne po okolí. Všechny domky vypadají jako zmenšeniny všech těch rodinných domků v televizi. Přejde k domu číslo 27. Zahrádka je krásná a zdá se často upravovaná. Zazvoní na zvonek a čeká.
Micky nasedl na motorku a vyjel. Babička mu volala na druhý mobil, což se moc často nestávalo. Myslel si že má mobil u sebe, ale asi ho někde ztratil.
Nic se vlastně nedělo, ale má babičku rád a nechce aby se o něj bála a dneska ho pozvala na oběd , tak si radši pospíší.
Dojede k jejímu domu a rychle skočí ke dveřím. Na chvíli se zastaví a srovná vlasy. Ví jak mu je vždycky upravuje, když mu trčí.
Když se mu to zdá relativně v pořádku, zazvoní.
„Míšánku, dnes sis pospíšil, a ukaž,“ přistoupí k němu asi metr padesát vysoká babička. Micky si čupne a ona mu upraví vlasy. Jako vždy.
Jeho Babička je původně z Čech, ale anglicky umí asi ze všech nejlíp. Mišáčku mu říká od jeho narození a jemu se to vždycky moc líbilo, i teď jako dospělému.
„To víš stýskalo se mi po mojí babičce,“ řekne Micky láskyplně s úsměvem na tváři. Má ji opravdu rád, ale ví že jednou tady nebude a ona mu to vždycky připomene.
„Zatím se ti stýskat nesmí, vždyť jsem ještě tady. A poď dál ty uličníku.“ Poodstoupí ze dveří a on se ocitne v menším obýváku. Tenhle baráček, jako všechny v okolí má jen 2 + 1, ale většina jsou senioři, takže to spíš vyhovuje.
„Co dobrého bude k obědu?“ optá se Micky zvědavě. Babiččina jídla miluje, skoro stejně jako ji.
„Bramboračka a-netvař se tak, stejně ji vždycky sníš,“ pokárá ho babička.
„Ale jenom proto že ji děláš ty.“ Nesnáší houby. Když byl ještě malý, tak mu to tolik nevadilo, ale teď.
„Chceš říct, že vařím hrozně, ale protože mě miluješ tak to vždycky sníš?“ začne babička.
„Ne, samozřejmě. Sním to, protože ty to umíš udělat tak dobře, že mi ty houby zas tolik nevadí. A slibuji, že ksichty už dělat nebudu,“ a udělá výraz smutného štěněte aby mu babička odpustila.
„No dobrá.“ Zatím co se Micky přezul, což byla jedna z věcí na kterých babička trvala, všiml si, ze na stole v obýváku jsou tři talíře.
„Babi my budeme jíst tady? A kdo je ten třetí?“ Pak ho to napadlo. Soused od vedle, pan Trete, byl stejně starý jako babička a stejně jako ona už dávno ovdověl. Všiml si, že si spolu často povídají. Pan Trete, totiž jako mladý často cestoval a Česká republika, patřila mezi těch hodně zemí, které navštívil, ale patřila taky mezi tu trochu co se mu zalíbila.
„Nebudeme náhodou jíst s tím okouzlujícím pánem od vedle?“ zeptá se s menším úsměvem na tváři.
„Záleží na tom, co myslíš od vedle. No teď si jdi radši sednout jídlo ještě není hotové,“ rychle řekne babička a vrátí se cupitavými krůčky do kuchyně.
Co tím myslela? Nechápavě si sedne na židli u okna. Po chvíli se natáhne a zapne rádio na poličce. Naladí svojí oblíbenou stanici , kde zrovna pustili jednu z jeho oblíbených písniček.
This sudden end to my days
Makes me wish I‘d changed my ways
Spent more time with the posse
One-t, nine-t, bull-t, me
From up here, life seems so small
what‘s the
meaning of it all?
Miss the way it used to be
One-t, nine-t, bull-t, me
Micky se zaposlouchal do rytmu písničky. Zavřel oči, zaklonil hlavu a trochu podupával.
Where in the world could I be?
Homies looking so cool, cool, I‘m cool-t!
Tuxedos made of snow
Is there something I should know?
Mom and Pop and little bro
Dead and gone so long ago
Could this be paradise at last?
The first test I‘ve ever passed
Yared přešel ke dveřím a uviděl, jak tam poslouchá nějakou písničku. Byla docela hezká, ale on hudbě nerozuměl, vůbec.
Vzpomněl si na ranní telefonát.
„Dobrý den. Tady Yared Raid, váš vnuk si u mě zapomněl mobil a rád bych mu ho vrátil, jenže nevím jak,“ řekne Yared předem na vysvětlenou.
Mobil, který ráno našel a patřil tomu zlodějíčkovi, měl hodně kontaktů, ale jenom jeden stál za zavolání. Zmáčkl tlačítko a volal.
„Áá, vy se znáte s mým Mišou. Tak to ano. A co pak ten uličník dělal, že ztratil svůj milovaný telefon? To je jedno. Až půjdete okolo mého domku – adresa –, tak mi ho sem hoďte a já mu ho vrátím.“
Hlas jeho babičky se mu zdál milý a přívětivý.
„A nemohl bych ho dát rovnou jemu? Víte já bych si sním potřeboval o něčem promluvit,“ zadoufá, jestli to vyjde.
„No, proč ne? Jestli si sním potřebujete popovídat. Nemáte náhodou dnes chuť na českou kuchyni? Můj vnuk bude dnes obědvat u mě a o čem bych si já, stará ženská, povídala s dnešní mládeží. Tak přijedete?“
Yared na chvíli zaváhá. Chtěl se s tím zlodějíčkem vidět, ale zas tak brzy s tím nepočítal.
„Dobrá. Dnes v jednu?“ Proč ne?
„Ve dvanáct. A už se moc těším Yarede.“
A tak se do toho vlastně dostal. Přijel asi o půl hodiny dříve. Dveře mu otevřela malá, už zdálky jasná, babička. Teď stál v kuchyni a pomáhal s vařením.
Music‘s the odyssey
It‘s here for you, for me
Just listen and find the magic key
Music‘s the odyssey
It‘s here for you, for me
Just listen let your life be free
„Vypni ten randál,“ přistoupí k němu babička a zatahá ho za ucho. „Víš, že to nemám ráda.“ Babička si pořídila rádio jen na zprávy a věčně tam měla naladěnou jen jednu stanici. Televizi neměla, přišla ji zbytečná.
„Ano babi,“ radši to vypne než mu babička doopravdy ublíží. Jednou se ji pokusil okrást kapesní zloděj. Přetáhla ho taškou s nákupem a seděla na něm dokud nepřišla policie. Pousmál, jako vždycky, když si na to vzpomněl.
„Čemu se zase tlemíš?“ a věnuje mu jeden menší pohlavek.
„Tlemíš? Babi, to jsou výrazy v dnešní době u těch důchodců. A jenom sem si vzpomněl na toho chudáčka co si ho před měsícem přetáhla taškou.“
„Já ti dám výrazy u důchodců. Ty taky nemluvíš zrovna nejslušněji. A jakej chudáček? Vždyť mě chtěl okrást. Správním způsobům toho kluka nenaučili,“ zavrtí hlavou.
„Babi, kdo je vlastně ta naše návštěva?“ pokud to není ten soused tak neví.
„Co? Já ti to ještě neřekla? No, ta moje hlava sklerotická. Tvůj kamarád Yared mi dnes ráno volal, že sis u něj zapomněl mobil a o něčem s tebou chtěl ještě mluvit tak… Proč ti to neřekne on sám. Yarede, Míša je tady.“
Tak je to tady. Pomyslí si Yared.
„Yared? Žádného neznám babi,“ nechápavě se kouká na dveře, které se otevírají až moc pomalu.
„Ahoj Míšo. Tohle sis tam včera nechal,“ s úsměvem na tváři mu hodí mobil. Micky ho chytil tak tak.
„Ty si – TY SI –“ stoupnul si tak prudce že židlička, na které ještě před chvílí seděl spadla na zem.
__________________
Písnička použitá v textu je The Magic Key od One-t
nadpisy are stupid!!!
(Riuu, 27. 4. 2009 0:10)