Zase stál na tom útesu. Věděl, že to je jenom sen. Už se mu zdál nespočetněkrát. Stál tady v košili a riflích a cítil jak mu vítr bičuje tvář a slyšel rozbouřené moře, i když věděl, že ty pocity způsobuje jenom jeho podvědomí. Nevěděl, proč se mu ten sen zdál už tolikrát. Na začátku se vždycky rozhlížel, ale nikde nikdo nebyl. Dnes, jako už pár dnů před tím, se nerozhlížel. Věděl, že je tady sám.
Pozoroval moře a racky, kteří poletovali v dály. Najednou zaregistroval pohyb po jeho pravici. Otočil se. Viděl tam někoho stát. Chtěl jít za ním, zavolat na něj, ale najednou nemohl nabrat dech. Skácel se k zemi a viděl jak ta postava odchází. Všechno mu zčernalo.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“
Daisuke se rychle vzbudil. Najednou byl ve své posteli se svým malým bráškou v ruce, jehož malé tělíčko způsobilo tak hrozný konec Daisukeho snu, tím že mu zalehl všechny dýchací otvory.
„Ty malá potvoro! Kazím ti já tvoje sny? A co vlastně děláš v mí posteli?“ otáže se starší bratr mladšího, který se tváří jako to nejroztomilejší dítě na světě.
„Se nedělej! Já vím svoje,“ oznámí Daisuke Akirovi s velice podezíravým pohledem.
„Akira-chan, vzbudil si už Dai-chan?“ a do Daisukeho pokoje vchází další velice vítaná osoba.
„Ty si ho poslala aby měl vzbudil? Normální způsoby si včera zapomněla, jak si spadla ze schodů na hlavu?“ a vzpomene si na včerejšek, kdy odjížděl Yutaka. Jeho máma brala schody po deseti, aby se s ním mohla rozloučit, ale stejně to nestihla a ještě spadla. Při vzpomínce na to se mu zlepší nálada a dokonce se trochu pousměje.
Naomi k němu přejde a vezme si Akira do náruče. „Nevím o čem mluvíš. Za prvé včera jsem jen trochu uklouzla a k tomu, vzbuzení bráškou je normální snad v každé rodině,“ řekne trochu uraženě.
„Ať si to slyšela kdekoli, tak buzení bratrem se myslí bratr, který umí chodit, ne dvouletý intelektuál.“ (pozn. autora: to se možná jednou dozvíte.)
„Mluvíš moc moudře, na někoho, kdo přijde pozdě do školy.“
„Co tím myslíš?“ Daisuke se teprve teď podívá na hodiny.
„To nemůžeš říct rovnou kolik je?!“
„Daisuke Hawari,“ přečte učitel jméno ve třídní knize.
„Daisuke Hawari!“
Yutaka se podívá tam, kde včera viděl sedět Daisukeho. To chodí pozdě normálně?
„Kde-“hlasité otevření dveří.
„Zde!“
„Jdeš pozdě,“ řekne učitel a zapíše jeho pozdní příchod.
Daisuke chvíli stál a díval se na učitele. Zrovna, když si to zpravím. Sakra tohle je na (a jedno velice slušné slovo). Když se po chvíli zdálo, že učitel nesdílí stejné myšlenky a není ochoten jeho pozdní příchod zapomenout, si šel Daisuke sednout.
„Doufám, že tvůj pozdní příchod není kvůli tomu včerejšímu učení..“
Daisuke se otočí, Yutaka.
Kdybys věděl… Normálně chodím spát až ve tři ráno. Potom, cos včera odešel, sem se stihl jenom osprchovat a pak sem byl tuhej.
„Ne, tím to není. V hlavě mé mámy se jenom zrodil další skvělý nápad. Poslala Akira, aby mě vzbudil,“ povzdychne si Daisuke.
„Akira? Není to, to batole?“ nebo že by tam měli ještě něco?
„Jo, to je on. Ležel mi na puse a rukama mačkal nos,“ zakloní hlavu do zadu a zavře oči. „Říkám, skvělej nápad.“
Po minutě podezřelého ticha Daisuke otevře oči a podívá se tam, kde stál Yutaka. Nikdo tam nebyl. Pak zaregistroval, jak se vzadu klátí smíchy s rukama na ústech dívčí postava v klučičí uniformě. Daisuke k té osobě přejde, protože mu je jasné, kdo to je. Chytí Yutaku za ruku a donutí ho, aby se mu podíval do tváře. Ten se, ale nepřestává smát. Daisuke si najednou něco uvědomí.a začne si prohlížet jeho obličej.
„Sem si jistej, že si včera schytal ránu do obličeje,“ a nepřestává zkoumat jeho tvář.
Yutaka ho odtrhne a upraví si uniformu.
„Make-up. Myslíš, že dovolím, abys mi zkazil reputaci hned druhý den.“
„Jasně, když se maluješ, tak si ji určitě nezkazíš. A jaký *abys mi zkazil reputaci*, ty tak nějakou máš.“
„Na rozdíl od tebe. Mám i už vlastní fanklub,“ uraženě řekne Yutaka a jde si sednout, protože zrovna zazvoní. Daisuke jde radši rychle na svoje místo, protože učitel japonštiny chodí vždy se zvoněním.
Po škole jdou Daisuke a Yutaka vyzvednout Moe ze školky, tentokrát bez potíží.
„Moe-chan si už, ale vyzvedli,“ řekne učitelka v mateřské školce.
„Co? Kdo?“ Daisuke se začne hned vyptávat. Jestli ji někdo unesl…
„Váš mladší bratr… Morio-kun… myslím,“ nervózně odpoví.
Daisuke odpoví už trochu klidněji. „Aha. Děkuji a omlouvám se za to nedorozumění.“
Před školkou Daisuke vytáhne mobil a rychle vyťuká číslo domů.
„Mami? Je tam Morio? Ne? A co Moe? Jo jasně. Zavolej kdyby přišly.“
„Promiň, ale tohle je poprvé co se tohle stalo . Já-“ přeruší ho zvonění telefonu.
Podívá se. Dostal SMS. Otevře ji a nevěřícně zírá. Yutaka k němu přejde a koukne se.
Máme tvoje dvě ségry. Přiď na ---- a nic se jim nestane. Ale měl by sis pospíšit, té mladší nic nehrozí, na malý holčičky tady nikdo není i když je pořádně ukecaná, ale ta starší… trochu plochá, ale za menší hřích by stála.
„Moriko!“ Daisuke se rychle vrátí do menu, vyhledá jméno mladší sestry a volá.
„Moriko? Kde si. Je s tebou Moe? Ne? A co Morio? Nic se neděje. Di domů a počkej tam, jasný?“
„Yutako, promiň dneska ti s učením nepomůžu,“ otočí se rozrušený Daisuke na spolužáka.
„Samozřejmě. Ale děje se něco? Můžu ti nějak pomoct?“ Yutaka se snaží uklidnit Daisukeho.
„Zdá se že někdo unesl Moe a Moria.“
„Neříkali, že mají tvoje sestry? Morio je ten kluk ne?“
„Jo to říkali. Ale Moria si každej splete snadno s holkou. Hele budu muset jít,“ řekne Daisuke na odchodu.
„Počkej. Chceš tam jít sám?“ Yutaka k němu rychle přejde.
„Mám něco jinýho na výběr?“
„Vlastně…“
„Hele, fakt si myslíš, že je tady nějaká šance, že by tohle mohlo vyjít?“ optá se Daisuke nevěřícně Yutaky pár metrů před skladištěm.
„Nekecej a věř mi,“ odpovídá už šeptem Yutaka.
„Tos na začátku říkal taky a koukej jak sem skončil!“ řekne tichým, ale zároveň hysterickým hlasem.
„Vždyť ti to sluší,“ odpoví s úsměvem na tváři.
„Ty máš co říkat,“ a sjede ho pohledem. Yutaka, teď oblečený v bledě modrém tričku se sukní a sponkou ve vlasech stejné barvy.
Ale né, ono se nestačí oblíct jako holka on se musel namalovat a ještě vycpat! …tam! Tam! A nevěřícným pohledem sjede jeho vycpanou hruď. Já mám co říkat. Povzdechne si Daisuke a podívá se na sebe. Co uvidí ho moc nepotěší. Červená blůzka – jak to nazval Yutaka – a černý džíny, na kterých trval, protože Yutaka ho chtěl navléct ještě do sukně. Pak ho namaloval, dal mu paruku a vycpal!
Právě jsem přišel o svoji hrdost. Povzdychne si smutně Daisuke tak nahlas, až mu Yutaka věnuje pohled, který naznačuje aby sklapl.
Yutaka se rozhlíží až najde co hledal. „Fajn já teda jdu. Hlavně nezapomeň co sem říkal,“ a zpraží ještě Daisukeho podezíravým pohledem.
„No jo, no jo. Tak už di.“
Daisuke nemohl uvěřit sám sobě. Před hodinou se sem prostě chtěl vydat a všem natrhnout prdel, ale pak ho Yutaka zastavil s tím svým skvělým nápadem. Ale musel uznat že měl pravdu. Sám by je asi všechny nepřepral, a i kdyby, bůhví co by se mezitím stalo Moe a Moriovi.
Yutaka vyšel z úkrytu a přešel k velké díře v budově, která se tvářila jako vchod.
„Kdo je tam?“ ozve se jeden z lidí přetrvávajících v téhle velké boudě.
„Vy jste ti, co psali Daisuke-kun?“ řekne změněným hlasem a podívá se na bandu, kde uprostřed sídlí na židlích svázaní Moe a Morio. Fakt vypadá jak holka. – řekne si v duchu Yutaka.
„Proč?“ a pak dotyčnému, který se tváří jako šéf, stejně nedůvěryhodně jako ty dveře, něco dojde: „Že by se Daisuke bál a poslal svoji holku?“ řekne s pobaveným hlasem a hlouček neznámých lidí se začne smát.
„Daisuke ani neví že sem tady a ani neví o té SMS,“ snad mi uvěří, hloupě na to vypadají dost.
„A ty si chceš hrát na hrdinku nebo co? Na káči jako ty nemám čas. Zmizni!“ řekne už naštvaně a banda se přestane smát.
„Nečerti se. Kdo říká, že ty parchanty chci zachránit? Oba dva mě dost štvou. Čas, kterej bych mohla strávit se svým miláčkem, musí Daisuke trávit tím, že se o tu malou potvůrku stará nebo tu druhou doučuje. Už jich mám plný zuby,“ a při tom se na unesené nenávistně podívá. Morio, který se zdá trochu zmlácený a Moe s páskou na puse se tváří nechápavě.
„A já s tim co? Jestli chceš abych se jich pro tebe zbavil, tak máš smůlu, ale rád bych se zbavil tvého Daisukeho,“ odpoví povýšenecky kápo.
„Měla bych nápad, kterej by pomohl nám oběma,“ řekne Yutaka s dívčím hlasem a přejde blíž k šéfíkovi, nakloní se a zašeptá: „Měl bys mě vyslechnout.“
Ten na to zareaguje tak, že rychle vstane a odvleče Yutaku pryč.
Ta holka se mu líbila od začátku, ale když mu zašeptala do toho ucha najednou dostal chuť si to s ní rozdat.
„Hej co to děláš?“ vykřikne zděšeně Yutaka. Chtěl jsem ho vyděsit, né aby mě zabil.
„Buď hodná holčička a buď ticho. Když odvedeš svou práci dobře možná si tvůj plán poslechnu,“ a s tím se začal Yutakovi dobývat pod sukni.
Co.. COŽE?!! To by ta smrt byla lepší než tohle!!! Chlap. Chlap se se mnou chce vyspat. Než si Yutaka, ale plně uvědomí situaci, tak toho kápa někdo přetáhne železnou tyčí, a ten se sveze dolů.
„Hm. Bylo to snadný. Měl si pravdu,“ a usměje se na Yutaku.
Ten se tváří jako by mu právě ulítly včely. Daisuke trochu znervózní a zamává mu rukou před obličejem. Yutaka se ihned vzpamatuje a praští Daisukeho do obličeje, ten se sklátí na zem za šéfíkem. Yutaka si pak uvědomí co udělal a radši rychle přeběhne ke svázaným rukojmím.
Prvně rozváže Moria. „V pořádku?“ zeptá se starostlivě Yutaka.
„Ano, děkuji slečno,“ a pokusí se o úsměv.
Slečno? On mě nepoznal? A zákeřně se pousměje.
„Není zač,“ začne zase s tím medovým hláskem. Pak si uvědomí, že musí rozvázat ještě jednu osůbku. Skloní se k ní a rozváže ruce a následovně opatrně odlepí pásku, u které se nediví, že dostala jenom ta malá.
„Díky, nee-san. Víš, že mi někoho, ale šíleně připomínáš?“ začne Moe hned jakmile jí odlepí pásku.
„Opravdu?“
Mezitím se Daisuke vzpamatuje, sedne si a v duchu přemítá co se dneska stalo.
Takže, prvně ta SMS, pak Yutakiho miliónovej nápad převlíknout se za ženský. On měl přijít a odlákat šéfa jako moje holka s tím, že má nápad, kterej by prospěl jim oběma. Na to sem měl přijít já, prostě jako další hloupá holka a přiblížit se k tý bandě dost blízko abych je mohl všechny zneškodnit za malou chviličku a pak sem měl jít pomoct Yutakovi. Když sem k němu přišel tak se k němu ten šéfek tiskl, já ho praštil trubkou a Yutaka mě taky knock outoval. Fajn to by bylo. Ale proč? Dyť sem mu pomohl.
Chvilku ještě sedí a když mu dojde, že nic stejnak nevykoumá tak vstane a přejde k ostatním.
„Proč si mě praštil?“ řekne Yutakovi blízko u ucha. Ten se hned naježí a uskočí.
„Co zase?!“ řekne už naštvaně Daisuke. Co mu furt je?
„Se musíš plížit jak kočka? Víš jak sem se lekl?“ začne vřískat Yutaka.
„Můžeš mi říct, co ti je? Buď mě mlátíš nebo na mě řveš. Nebyl to náhodou tvůj nápad?!“ a s tím si sundá paruku.
„ÁÁÁÁÁ, Daisuke! Daisuke a oblíkej jako holka! Proč seš tak oblečenej, bráško?!“ a do rozhovoru se hned zapojí i malá Moe, která se pověsila na převlečeného brášku.
„To se musíš zeptat Yutaki, maličká,“ už přívětivě odpoví Daisuke svojí sestřičce.
„Yutaki? Proč? Kde je? A kdo je tahle nee-san? Říkala, že spolu chodíte. Je to tvoje holka? Jak dlouho spolu chodíte? A kde-“ to už ji Yutaka lepí pásku zpátky na pusu.
„Díky,“ s menší úklonou poděkuje Daisuke.
„Není zač,“ a Yutaka opětuje poklonu.
„Ehm,“ upozorní na sebe Morio „můžu vědět o co jde? Proč si Daisuke oblečený takhle a… Yutaka?“ řekne a podívá se podezíravě na oba zachránce.
Jestli někomu vykecá, že sem se oblíkl jako ňáká ženská, tak sem mrtvej.
„No… víš… to… heh… Proč si dneska vyzvedl Moe ze školky? Vždycky to dělám já!“ vyhrkne první co ho napadne a podá Moe Yutakovi, který si ji vezme do náruče.
To Moria očividně vyleká. „Půjdeme domů, ne?“ odpoví radši Morio..
„Jo,“ řekne na souhlas a pak si něco uvědomí.
„Takhle? Ty seš zmláceném, já vypadám takhle a Moe... ,“ a podívá se výhružně na sestřičku. Ta se vyděsí a přitiskne svůj obličej do falešného poprsí Yutaki. Ten se jen chápavě usměje a pomyslí si – Jéžiš, co je to za rodinu a to jich není ani půlka.
„No ohledně toho… mohli bychom jít ke mně. Já a Daisuke se převlečeme, Moria ošetříme a Moe dostane něco dobrého na zub. A nikdo jí nebude nic dělat,“ dodá naštvaně, když uvidí Daisukeho vraždící výraz.
„Puč mi mobil,“ vyštěkne na Daisukeho ještě.
„Ježíš, vaši sou bohatí, tak proč si nekoupíš svůj?“ řekne nechápavě, ale i tak mu ho podá. Yutaka neodpoví a už volá.
„Měl by si zavolat vašim aby se nebáli,“ řekne když mu vrátí mobil.
„To je normální, že chodím pozdě, i když vyzvednu Moe.“
„Jo, ale nevolal si domů, že nevíš, kde je?“
Daisuke si na to vzpomene a rychle najde číslo domů. „Mami?... Jo, to jsem já... Jo Moe je se mnou a Morio je tady taky… Přijdem pozdě… Yutaka nás pozval k sobě – Ne,“ a zavěsí.
Já ti dám – a platí to i pro mě? – to víš, že jo.
Mezitím, co Daisuke volal, přijel odvoz. Nejdřív si nasedl Yutaka se svým malým a značně vyděšeným nákladem, Morio usoudil, že bude rozumnější sednout si dopředu, vedle řidiče, takže Daisuke si musel sednout vedle Yutaki, který na něj ještě házel výrazy typu, kdyby se mohlo zabíjet pohledem. Šofér se nevyptával a jenom se zeptal, jestli má jet prvně domů. Yutaka na to odpověděl kladně.
„Máš to tady velký,“ řekne už Moe osvobozená od pásky.
„No děkuji. Haruko, můžete prosím odvést tady Moe do kuchyně, ať jí Paulo připraví něco dobrého,“ řekne směrem k sluhovi, který stojí v chodbě. „A ať někdo přinese lékárničku.
„Zajisté pane,“ sluha se ukloní, otočí se a vyjde, za ním malá Moe.
Yutaka si to mezitím namíří do svého pokoje, Morio a Daisuke jdou za ním.
Po třech minutách chůze se konečně dostanou do pokoje. Ten je velký téměř jako celý domek rodiny Hawariů. Do postele by se klidně vešlo šest lidí a ještě by si každej mohl pozvat partnera a i tak by tam bylo ještě místo. Na stole stojí asi nejnovější typ počítače. Místo jedné stěny je vestavěná knihovna, kde je pár děl i od Shakespeara a různé studie. Jakmile to Morio uvidí hned k tomu přeběhne a začne si to prohlížet jako malej kluk.
„To jsou… Já… mohl bych se podívat?“ zeptá se s hrozným nadšením v hlase.
„Samozřejmě,“ odpoví mile Yutaka. Morio už ani nepoděkuje a hned si začne číst jedny studie rozebírající názor, kdo byl ve skutečnosti Shakespear.
„Díky,“ řekne za mladšího bratra Daisuke a usměje se. Je to už doba co byl takhle nadšenej.
„To nic,“ odpoví a začne se svlíkat.
„Co to děláš?“ kouká na něj nevěřícně Daisuke.
„Převlíkám se,“ a podívá se na něj trochu podezíravě. Co mu sakra je?
Co sem si sakra myslel. Jenom se převlíká…. Jaký jenom!!! Jako bych chtěl víc! To přece nejde, vždyť… - a podívá se na polonahého Yutaku, při tom polkne, jak mu vyschne v krku.
Proč na mě tak zírá! Ať si hledí svýho – pomyslí si Yutaka, když si všimne jak se na něj Daisuke dívá, ale dělá že nic.
Pche. Závidí mi že nemám špeky narozdíl od něho. A poočku se podívá na Dasiuke, který si ho už nevšímal a sám se pustil do převlíkání..
To co vidí ho zarazí. Žádné špeky, naopak vypracované tělo, sem tam malé jizvičky z rvaček a na levé ruce něco mezi drakem a hadem požírajíc si ocas. Chvíli si ještě prohlíží to tetování a pak jde otevřít skříň. Vytáhne něco pro sebe a pro Moria, který má asi stejnou velikost. Pak se chvíli přehrabuje ve skříni, ale nemůže najít nic Daisukeho velikosti, přemýšlí a pak si vzpomene, že by možná mohlo být U Madam Patté, což je název jistého salónu, kde se převlíkali.
Madam Patté bývala Yutakovou chůvou, když byl malý. Potom se přestěhovala do tohohle městečka a otevřela si butik. Když viděla Yutaku po tak dlouhé době byla velice šťastná a když jí Yutaka řekl co se vlastně stalo a svěřil se jí se svým plánem hned se nadchnula a s radostí jim nabídla své služby. Yutakovi ani pomáhat nemusela, sám si vybral šaty a make up zvládl taky sám tak se pustila do Daisukeho, který protestoval, hodně protestoval. Když pak, ale přinesla tu sukni, vyskočil na stůl s tím, že se radši vzdá svých sourozenců, než si oblíknout tohle.
Yutaka teď stál u počítače, nasadil si sluchátka s mikrofonem a říkal něco o šatech a adrese svého domu. Pak si oblíkne šaty a Moriovi řekne aby počkal dokud ho neošetří.
„Hele, je hezký, že ty a Morio máte co na sebe, ale já bych taky chtěl nějaké oblečení,“ řekne nevrle Daisuke stojící jen ve spodním prádle.
„Možná se Yutakovi líbí pohled na tebe, bráško,“ řekne s posměškem Morio.
„Jo to určitě. Jen si nemůžu vybrat co je lepší, jestli ty jizvy nebo ta divná obluda,“ řekne na obranu Yutaka, který nechce pitvat jestli má nebo nemá Morio pravdu.
„Holkám se to líbí abys věděl. Jizvy jim přijdou nebezpečný a Drago taky. A co bude teda s tím oblečením?“ podívá se podezíravě na spolužáka.
„Tvoji velikost nemám a už sem volal k madam Patté. Tvoje věci by už měli být na cestě. A přestaň si stěžovat nebo si fakt myslíš, že se mi líbí sledovat tě, jak tady pobíháš jen ve spodním prádle?“ řekne už trochu podrážděně Yutaka.
Daisuke mu na to chce něco říct, ale někdo zaklepe na dveře.
„Pane dovezli věci pana Hiwariho a malá slečna se ptá, kdy bude moct za svými sourozenci,“ oznámí sluha ve dveřích.
„Děkuji. Vyřiď Moe že už jen chviličku a kde je ta lékárnička?“
„Tady,“ odpoví sluha a upozorní na krabičku v jeho levé ruce.
„Děkuji, můžeš odejít a přiveď Moe asi za půl hodiny,“ řekne a vezme si lékárničku od sluhy. Ten jen pokýve hlavou a už je zase pryč.
Následovalo, že Daisuke ošetřil svého bratra, ten jen trochu zasyčel, když došlo na dezinfikování a pak už se oblíkl.
„Bráško!“ zapiští Moe, když ji sluha konečně dovede k Yutakovi do pokoje. Daisuke, už oblečený, ji chytne do náruče a zvedne. Tu malou potvůrku má rád, i když občas jsou chvilky kdyby…
Celou dobu v autě ji probodával pohledem a teď? – nevěřícně na to kroutí hlavou Yutaka.
„To je u nich normální,“ řekne Morio Yutakovi, když vidí jeho výraz.
„Daisuke má Moe hrozně rád, stará se o ni odmalička a Moe v něm zase vidí dokonalého staršího bratra,“ vysvětluje dál.
„Vždyť ji, než jsme sem dojeli vraždil očima. Proč teď ta změna?“ nechápe Yutaka a podívá se s odpovídajícím výrazem na Moria.
„Říkám, to je u nich normální. Daisuke byl asi jenom naštvaný, že musel být v těch šatech a bál se, že to Moe všem vykecá. Znáš ji, upovídaná je na to dost. No a ty jsi řádně podplatil a on už je taky převlečený,“ řekne, podívá se na Daisukeho a trochu se pousměje nad tou vzpomínkou, kde je Daisuke oblečený jako ženská.
„Hej! Čemu se to směješ?“ okřikne Daisuke Moria, když si všimne jak se blbě culí.
Určitě se směje-
„Ničemu, mladá slečno,“ to už Morio nevydrží a začne se hodně nahlas smát. K tomu se ještě začne chichotat i Moe.
„Já vám pomůžu, když vás unesou a vy takhle? Moh sem vás tam klíďo nechat a ty Morio se nemáš čemu smát ti chápci si mysleli, že maj dvě holky. Dvě holky!“ vztekle na něj začne řvát Daisuke. Morio se zarazí a začne červenat.
„Já nevypadám jako holka!“ začne na něj na oplátku vřískat Morio.
„Prosím tě, se koukni do zrcadla. Máš víc holčičích rysů než Moriko,“ vrátí mu to Daisuke. Moe tomu všemu přihlíží a najednou začne brečet. To oba zarazí, když se do sebe chtěj pustit a jdou k ní. Moe, ale uteče a schová se za Yutaku. Ten se na ní mile usměje a pak začne pohledem vraždit ty dva chuligány, co vyděsili jeho maličkou.
„Co si sakra myslíte, že děláte. Řvěte si na sebe někde jinde a ne před Moe,“ seřval je oba Yutaka. Daisuke na to jenom povzdechl jako znamení toho že rezignuje, ale Morio se tvářil pořád naštvaně.
„Moe-chan, nevšímej si jich. Zdá se že jsou oba háklivý na to, když je má někdo za ženskou,“ řekne přívětivě Yutaka na Moe a při tom ji pohladí vlásky.
Daisuke s Moriem mu na to chtějí něco říct, ale Yutaka je zarazí gestem.
„Moe-chan, že nikomu neřekneš, co se dneska stalo? Víš, kdyby si něco řekla, už bychom se spolu nemohli dál kamarádit a asi by si už nikdy nedostala dobrůtky od Paula a ty máš ráda Paulovo jídlo, ne?“ říká na kolenou aby byl stejně vysoký jako Moe a dívá se jí do očí.
Moe jen pokýve hlavou jako že rozumí.
„To je hodná holčička,“ řekne a obejme ji. Ta holka mi přirostla k srdci – uvědomí si Yutaka.
„Ale co teda řekneme ostatním?“ zeptá se Daisuke.
„Moe vždycky vyzvedávám já, máma zná všechny cestičky v okolí a neskočí na to, že jsme se potkali cestou domů a Morio má tvoje věci“ vysvětluje Daisuke.
„Cestou od Moe ze školy a k nám domů je knihovna. Řekneme, že jsem se tam potřeboval stavit a Morio byl uvnitř a tak jsme ho vzali sebou, pak při svačině se ale polil, tak jsem mu půjčil něco svého,“ řekne jako by nic Yutaka.
„Víš, že lhaní ti de až moc dobře,“ řekne Daisuke s podezíravým pohledem na něj. Yutaka se na Daisukeho podívá.
„Nevím o čem mluvíš,“ řekne, přivře oči, usměje se a zakloní hlavu doprava.
Ďábel, ten kluk umí lhát až moc dobře, taky že se divim po dnešku. Jen ho nesmím poštvat proti sobě.
„Heh… Já sem něco říkal?“ zatváří se nechápavě Daisuke. Radši budu hrát blbého než mít v budoucnu takovýho protivníka.
„Už bychom měli jít domů,“ změní téma Daisuke. Odpovědí mu je, ale jenom dvojité NE.
„Yutaka tady má super knížky!“
„Já si chci ještě hrát!“
Ti dva….
„Daisuke má pravdu,“ řekne Yutaka, na kterého potom všichni udiveně pohlédnou.
„Myslí jako že už je dost pozdě a vaši rodiče si budou dělat starosti,“ vysvětluje.
„Když to říkáš Yutako, tak jo,“ řekne trochu smutně Moe.
„Jestli si něco chceš, pučit tak do toho,“ řekne mile Moriovi, když si všimne jak se smutně loučí s knihami.
„Můžu?“ dívá se na něj nevěřícně. Yutaka jen kývne hlavou. Morio je z toho tak nadšený, že se nemůže rozhodnout, ale nakonec si přeci jen vybere. Yutaka jim ještě zařídí odvoz, protože je už hodně pozdě v noci a Daisuke se s ním ani moc nehádá.
Když už jsou Morio a Moe v autě Daisuke rychle přejde k Yutakovi a pošeptá mu do ucha: „Díky.“ Pak rychle nasedne a auto už je na cestě.
Yutaka ještě stojí jako opařený a ještě cítí Daisukeho horký dech, když šeptal to slovíčko. Cítil takové divné chvění jako by chtěl víc. Víc? Vždyť toho idiota z Nemanic nemůžu vystát!
Nasupeně se vrátí do pokoje, kde se rozplácne na posteli a zavrtá hlavu do polštáře se všemi různými myšlenkami.
mrtvo, mrtvo...
(angie, 14. 7. 2009 14:36)